Září 2012

Butterflies~

24. září 2012 v 19:43 | Katty Kagamine

Byla jsem právě na cestě do parku, na smluvené místo, kde jsme se měly sejít. Byla jsem šťastná, že jí opět uvidím… Tak dlouho jsme se neviděly.
Na místo jsem dorazila brzo, zbývalo ještě deset minut. Sedla jsem si na lavičku a zadívala se do jezírka, které se rozprostíralo přede mnou. Myslela jsem na ni a nervózně sledovala hodiny na mobilu. Z přemýšlení mě vytrhlo šustění listí. Prudce jsem se otočila a zahleděla se na postavu vycházející zpoza stromu, doufajíc, že je to ona. K mé smůle to byl člověk, kterého jsem v tu chvíli vidět nechtěla. Manaa… Přišla blíž a postavila se přede mě. Mlčky se mi dívala do očí a teprve, když jsem se nadechovala, abych ticho prolomila jako první, rozkřikla se na mě.
"Ty!! Víš vůbec, co jsi udělala?!? Rozdělila si nás! Mě a Yuki!!"
"Pokud vím, tak si to byla ty, kdo se s ní rozešel."
"Jo, ale chtěla jsem jí jen podusit. Měla jsem v plánu se k ní vrátit… ale mezitím se mezi nás vtrhla ty! Ukradla si mi to jediné, co jsem měla…"
"Ale-"
"Mlč! Nechci slyšet tvé hloupé argumenty… Myslíš si, že tě doopravdy miluje?? Ne! Je jen poblouzněná tvým vzhledem a roztomilostí. Je s tebou jen na truc, aby mě naštvala!!!"
"Ale Yuki říkala-"
"Jo tak Yuki říkala!! A kde je Yuki teď??? Proč tu ještě není?? Garantuju ti, že spolu už dlouho nebudete!!" zakřičela na mě svá poslední slova, otočila se na patě, a jak rychle přišla, tak zas rychle zmizela. Byla jsem z jejich slov zmatená. Do očí se mi hnaly slzy. Podívala jsem se na hodinky: "Už tu měla dvacet minut být." Možná měla Manaa pravdu.
Čekala jsem dalších dvacet minut, a když Yuki nepřicházela, dala jsem se do pláče a odebrala se domů. Cestou jsem se snažila uklidnit, ale marně.
Z dálky jsem viděla, že před vchodem do našeho baráku někdo stojí a opírá se zády o zeď. Už z dálky jsem jí poznala. Přišla jsem blíž. Yuki se dívala do země a pravou rukou se držela za břicho.
"Yuki-chan?" oslovila jsem ji nervózně. Odlepila zrak od země, zadívala se mi do očí a medově se usmála i přes to, jak moc smutně vypadala. Natáhla ke mně levou ruku, za kterou jsem ji chytila, a přitáhla si mě k sobě. Jednou rukou mě něžně chytila za bradu, druhou mi zajela do vlasů a políbila mě. Automaticky jsem zavřela oči a polibky jí opětovala. "Miluju tě" šeptla potichu a pustila mě. Pomalu jsem otevírala oči, ale místo Yuki kolem mě poletovaly stovky modrých motýlů. Nejprve jsem byla zmatená a pak mi to došlo… Přišla jsem o ní…na dobro. Sesunula jsem se podél zdi v hysterickém pláči a o Yuki jsem už neslyšela… nikdy...


Já vím, já vím…
Je to uhozené a divné… ale takové sny já prostě mám :D
Probudila jsem se se slzami v očích... to protože tohle je to, čeho se nejvíc bojím.
Miluju Tě, Yuki-chan~