Někdy si jednoduše přijdu jako naprostý outsider. Není to mým vzhledem, nebo tak. Je to mou chytrostí. Já osobně si tedy nepřijdu nějak extra chytrá, ale moji spolužáci to berou evidentně jinak.

Píšeme test. Ráno přijdu do školy a ze všech stran se na mě valí otázky, zda to učivo zvládám. S klidem odpovím že ano. Všichni na mne hodí jen ošklivý pohled, s nechutí prohodí "šprtko" a dál se o mne nezajímají. Z testu dostanu, oproti nim, dobrou známku. Další den píšeme test opět. Přijdu do školy a ze všech stran se na mě valí stejné otázky jako předchozí den. Tentokrát odpovím, že ne. K mému překvapení na mne všichni hodí stejně ošklivý pohled. "No jasně, to říkáš vždycky a pak dostaneš za jedna.". A opravdu. Všichni na mne začnou být zlí a ta malá dušička schovaná uvnitř mne pláče. Jako například v pátek. Psali jsme pololetní práci z matematiky. Učila jsem se na ní celý týden, jen abych dostala dobrou známku. S klidem jsem všem oznamovala, že učivo zvládám a písemky se nebojím. Jejich ošklivých keců jsem si nevšímala. Když jsem písemku dopsala, měla jsem opravdu dobrý pocit. Během dne jsme se dozvídali výsledky. Ve třídě nás ten den bylo patnáct, z toho bylo jedenáct pětek, tři čtyřky a jedna jediná jednička, která patřila mě. Všichni na mě opět začali mít hloupé keci, od nich by mi to ani tak nevadilo, ale dokonce i moji nejlepší kamarádi začali být zlí. Nazvali mne učitelčiným mazánkem a to mě...no dost zranilo, od nich ano. Jeden z nich se mi hned hodně omlouval, druhá jen řekla: "Nech jí bejt, vždyť je to pravda". Možná ano, ale kdyby si se učila a na test se nevybodla, nemusela si dopadnout tak, jak si dopadla. Jak si sama řekla: "Nebudu se na matiku učit, stejně vím, že dostanu za pět". Já doopravdy nemůžu za to, že si se na to z vysoka to... tak si, prosím, na mne nevylívej zlost.